Nacistický
agent?´
Pracoval
Wiesenthal dobrovolně pro svoje utiskovatele ? To bylo obvinění
vznesené bývalým rakouským kancléřem Kreiskym, který byl sám židovského
původu a dlouholetým vůdcem rakouské strany socialistů. Během
rozhovoru se zahraničním novinářem v roce 1975 Kreisky obvinil
Wiesenthala z používaní "mafiánských metod" a odmítl
jeho přetvářku jako "morální autority" a naznačil, že
Wiesenthal byl agent německých úřadů. Některé jeho poznámky,
které se objevily v rakouském předním magazínu Profil, zněly:
Skutečně znám pana Wiesenthala jen z tajných zpráv a ty jsou
velmi zlé, velmi odporné. Řekl jsem to jako federální kancléř.. A
říkám, že pan Wiesenthal měl odlišný vztah ke Gestapu jako jsem měl
já. Ano, a to se dá dokázat. Nemůžu (teď) říct víc. Všechno
ostatní povím u soudu. Můj vztah ke Gestapu není dvousmyslný. Byl
jsem jejich zajatcem, vězněm a byl jsem vězněný. Jeho vztah byl
odlišný, můžu říct, a to se jasně ukáže. Je to dost zlé, co
jsem tu už uvedl. Ale on se nemůže očistit z mého obvinění z
nactiutrhání v tisku, jak si možná přeje. Není to tak jednoduché,
přestože to znamená velký soudní případ... Člověk jako on nemá
právo předstírat, že je morální autoritou. To je to, co říkám.
Nemá právo... Člověk, který, podle mne, je agentem, ano, to je
pravda, a který používá mafiánské metody... Takový člověk musí
jít... Není žádným gentlemanem, a řekl bych, aby jsem to objasnil,
nestane se morální osobností, protože jí není... Neměl by předstírat,
že je morální osobností... Povídám, že pan Wiesenthal žil v té
době v nacistické sféře vlivu bez toho, aby byl pronásledovaný.
Správně ? A žil otevřeně bez pronásledování, že ? A víte,
jestli víte, co se dělo, že nikdo by takto neriskoval. Nebyl
"ponorkou", to znamená v úkrytě, ale namísto toho byl úplně
neskrývaný bez omezení nebo dokonce rizika perzekuce. Myslím si, že
toho je dost. Existovalo množství příležitostí být agentem.
Nemusel byt agentem gestapa. Bylo dost dalších služeb. Jako odpověď
na tato zdrcující slova se Wiesenthal začal pokoušet začít soudní
spor proti kancléřovi. Nakonec však oba ustoupili od hlavního soudního
sporu.
Mauthausenský
mýtus
Předtím,
jak se stal slavným jako "lovec nacistů", zviditelnil se
jako propagandista. V roce 1946 Wiesenthal vydal Mauthausen, pětaosmdesáti
stránkové dílo, které sestávalo především z jeho vlastních amatérských
nákresů, které měly prezentovat hrůzy koncentračního tábora
Mauthausen. Jedna kresba vystihovala tři vězně, kteří byli přivázaní
ke kůlům a brutálně zavražděni Němci. Tento náčrt je úplně
falešný, byl okopírovaný - s určitými změnami - z fotografií,
které byly uveřejněné magazínu Life v roce 1944 - popravu třech německých
vojáků, kteří byli přistiženi při špionáži za linií během
"Bitvy o výběžek" (Battle of the Bulge). Zdroj
Wiesenthalovy kresby je hned jasný každému, kdo ji porovná s
fotografii v Life magazínu. Nezodpovědný charakter teto knihy je také
ukázaný ve Wiesenthalově obsáhlém citování údajného "přiznání
na smrtelné posteli" velitele Mauthausenu Franze Ziereise, podle
kterého byly v nedalekém táboře Hartheim zplynovány 4 milionů židů.
Toto tvrzení je úplně absurdní a žádný seriozní historik
holocaustu ho neakceptuje. Podle Ziereisova "přiznání",
citovaného Wiesenthalem, Němci také údajně zavraždili dalších
deset milionů lidí v Polsku, Litvě a Lotyšsku. Ve skutečnosti bylo
toto "přiznaní" vynucené mučením. Po mnoho let Wiesenthal
ohledně Mauthausenu stále lhal. V rozhovoru pro deník USA Today v
roce 1983 o svých zkušenostech v Mauthausenu řekl: "Byl jsem
jedním z 34 přeživších vězňů ze 150 tisíc, kteří tam
byli posláni." To je čistá lež. Léta nebyla zřejmě shovívavá
vůči Wiesenthalově mysli, protože ve svém vlastním životopise
napsal, že "3000 vězňů zemřelo v Mauthausenu potom, co nás
Američané osvobodili 5. května 1945." Další bývalý vězeň
Evelyn Le Chene uvedl ve svém standardním díle o Mauthausenu, že při
osvobození tábora tam bylo 64 tisíc vězňů. A podle Encyklopedie
Judaica přežilo internaci v mathausenském komplexu minimálně 212
tisíc vězňů. Po válce Wiesenthal pracoval pro OSS (předchůdce
CIA) a kontrarozvědku US Army (CIC). Taktéž byl předsedou židovského
ústředního výboru v americké okupační zóně Rakouska.
´Lidské
mýdlo´
Wiesenthal
dal do oběhu a věnoval kredit jednomu z nejohavnějších tvrzení
holocaustu, obvinění, že Němci vyráběli mýdlo z mrtvol zavražděných
židů. Podle této pohádky písmena "RIF" na kouscích vyráběného
mýdla představovala zkratku pro "čistý židovský tuk"
("Rein judisches Fett"). Ve skutečnosti tyto iniciály představovaly
zkratku pro "Reichstelle für Industrielle Fettversorgung".
Wiesenthal propagoval legendu o "lidském mydle" v článcích
publikovaných v roce 1946 v novinách rakouské židovské komunity Der
Neue Weg. V článku nazvaném "RIF" uvádí: "Strašná
slova "transport na mýdlo" se poprvé objevila na konci roku
1942. Bylo to v (polském) Generálním Goverenmentu a továrna se nacházela
v Haliči v Belzecu. Od dubna 1942 do května 1943 bylo v této továrně
900 tisíc mrtvých židů, použito jako surovina." Potom, co byly
mrtvoly přeměněny na různé suroviny, Wiesenthal uvedl: "zbytek
tuku byl použitý pro výrobu mýdla." Wiesenthal pokračuje:
"Po roku 1942 lidé v Generálním Governmentu dobře poznali, co
znamená mýdlo RIF. Civilizovaný svět by nevěřil, jakou radost působilo
nacistům a jejich ženám v Generálním Governmetu pomyšlení na toto
mýdlo. V každém kousku mýdla viděli žida, který tam byl vložený,
a tak mu bylo zabráněno stát se druhým Freudem, Ehrlichem anebo
Einsteinem." V dalším článku vydaném v roce 1946, nazvaným
"Belzecká továrna na mýdlo", Wiesenthal uvádí, že masy
židů byly vražděny ve sprchách napojených na elektrický rozvod.
Lidé, natlačení dohromady a vedení SS, Litevci a Ukrajinci, přecházejí
přes otevřené dveře do "koupelny". Naráz se tam vešlo
500 osob. Podlaha "koupelny" byla zhotovená z kovu a ze
stropu visely hlavice sprch. Když místnost byla plná, SS zapojili do
podlahy 5000 V napětí. V tu stejnou chvíli začala téct ze sprchy
voda. Krátké výkřiky a poprava byla skončená. Hlavní SS lékař
jménem Schmidt se přesvědčil přes malé kukátko, že oběti jsou
mrtvé. Otevřely se další dveře, "komando pro mrtvoly", vešlo
a rychle vynášelo mrtvoly. Místnost byla připravená na další várku
500 osob.
Dnes
žádný seriózní historik neakceptuje příběhy o tom, že mrtvoly
židů byly používané na výrobu mýdla anebo o tom, že židé byli
zabíjeni v Belzecu (či někde jinde) pomocí elektrického proudu.
Wiesenthalova představivost o historii není omezená jen na 20.
století. Ve svojí knize z roku 1973, nazvané Sails of Hope, tvrdí,
že Krištof Kolumbus byl tajný žid, a že jeho slavná cesta do
západní hemisféry v roce 1492 byla ve skutečnosti hledání nové
domoviny pro evropské židy. Wiesenthal se, samozřejmě, ne vždy
pletl. V roce 1975 a opět v roce 1993 otevřeně uznal, že "na německém
území neexistovaly žádné vyhlazovací tábory". Ostatně takto
uznal, že tvrzení z poválečného Norimberského soudu a dalších,
že Buchenwald, Dachau a další tábory v Německu byly
"vyhlazovacími tábory", nejsou pravdivá.
Lži
o Eichmannovi
Během
víc jak 40 roků "lovení nacistů" je Wiesenthalova úloha
ve vypátraní a zajetí Adolfa Eichmanna často považována za jeho
největší úspěch. (Eichmann vedl během 2. světové války oddělení
SS pro židovské záležitosti. Byl unesený izraelskými agenty v
Argentině v květnu 1960 a oběšený v Jeruzalému po procesu,
který vzbudil celosvětovou pozornost médií). Ale Isser Harel,
izraelský důstojník, který vedl skupinu, která unesla Eichmanna,
jednoduše prohlásil, že Wiesenthal neměl "absolutně nic do činění"
se zajetím. /Harel je bývalým šéfem Mossadu a Shin Bet, izraelských
bezpečnostních agentur). Wiesenthal neměl "žádnou úlohu"
v dopadnutí Eichmanna, prohlásil Harel, ale ve skutečnosti ohrozil
celou operaci. V 278 stránkovém rukopise Harel důkladně vyvrací každé
Wiesenthalovo tvrzení o jeho údajné úloze v rozpoznání a zajetí
Eichmanna. Tvrzení Wiesenthala a jeho mnohých přátel o jeho údajné
klíčové úloze v zajetí bývalého důstojníka SS, řekl Harel,
nemají žádný základ na skutečnosti. Mnoho tvrzení a incidentů,
popsaných ve dvou Wiesenthalových knihách, řekl izraelský důstojník,
jsou "úplné lži". "Wiesenthalovy zprávy a prohlášení
v té době bezpochyby dokazují, že neměl žádní tušení o
Eichmannově pobytu", řekl Harel (například těsně před
Eichmannovým dopadením v Argentině Wiesenthal tvrdil, že místo
Eichmannova pobytu je Japonsko a Saudská Arábie.) Charakterizujíc
Wiesenthala jako zjevného oportunistu, Harel zakončil: "Všechny
informace poskytnuté Wiesenthalem před operací Eichmann byly úplně
bezcenné a někdy zavádějící a negativní hodnoty."
Bezohledné
obvinění v případu Walus
Jeden
z Wiesenthalových nejokázalejších případů se týkal obyvatele
Chicaga polského původu jménem Frank Walus. V novinách z 10.
prosince 1974 Wiesenthal tvrdí, že Walus "udával židy
gestapu" v polské Czestochowe a Kielcech během války. Tyto
noviny podnítily vládní vyšetřování a legální procesy. The
Washington Post se případem zabýval v letech 1981 v článku nazvaný
"Nacista, který nikdy nebyl ? Jak pronásledovaní soudem, tiskem
a vyšetřovateli udělalo z nevinného člověka válečného zločince".
Obsáhlý článek, jehož copyright patří American Bar Associattion,
uvádí: V lednu 1977 vláda USA obvinila obyvatele Chicaga jménem
Frank Walus ze spáchání krutostí v Polsku během 2. sv. války. V následujících
letech se tento továrenský dělník v důchodu zadlužil, aby utratil
víc jak 60 tisíc dolarů na svoji obhajobu. Seděl v soudní síni,
kde jedenáct židů co přežilo nacistickou okupaci Polska svědčilo,
že ho viděli vraždit děti, starou ženu, mladou ženu, hrbatého a
další... Množství důkazů ukazuje, že Walus nebyl nacistickým válečným
zločincem, a že během 2. sv. války v Polsku ani nebyl. ...V atmosféře
nenávisti a averze hraničící s hysterií vláda pronásledovala
nevinného člověka. V roce 1974 Simon Wiesenthal, slavný "lovec
nacistů" z Vídně, označil Waluse za Poláka z Chicaga, který
sloužil pro gestapo v ghettech Czestochowu a Kielcu a mnoho židů
vydal gestapu."
Chicagský
týdeník Reader také informoval o procesu v rozsáhlém článku
nazvaném "Pronásledování Franka Waluse: Vláda USA požadovala
válečného zločince. Tak s pomocí Simona Wiesenthala, izraelské
policie, místního tisku a soudce Juliuse Hoffmana jednoho našli"
Článek uvádí: ...Je logické předpokládat, že "zprávy"
obdržené Wiesenthalem (proti Walusovi) byly ve skutečnosti jen žvásty...
Jinými slovy, Simon Wiesenthal neměl proti Walusovi žádné důkazy.
I přesto ho obvinil. Když (soudce) Hoffman hodnotil Walusův případ,
v televizi se probíral holocaust. Během stejné doby, v dubnu 1978,
Simon Wiesenthal přišel do Chicaga, kde poskytoval rozhovory, které
mu měly přinést kredit v případu Walus. "Jako lovec nacistů
pomohl najít Waluse", byl nadpis článku Boba Olmsteada v Sun-Times.
Wiesenthal pro Sun-Times řekl, že "se nikdy v případu
nespletl". Vím, že tisíce lidí čekají na mojí chybu",
řekl. Až po vyčerpávajícím právním sporu byl člověk, který
byl znevažovaný a fyzicky napadaný jako řezník z Kielcu", konečně
schopný dokázat, že válečné období strávil jako mírumilovný
polnohospodářský dělník v Německu. Frank Walus zemřel v
srpnu 1994 jako zlomený, zatrpklý a zklamaný člověk.
Wiesenthalova
bezohlednost v případu Walus by měla stačit na jeho dlouhodobou
diskreditaci jako zodpovědného vyšetřovatele. Ale jeho teflonová
reputace přežila i v tomto případě.
Omyly
o Mengelem
Mnoho
z Wiesenthalova mýtu se zakládá na jeho lovu za Josefem Mengelem, lékařem
z Osvětimi, známého jako "Anděl smrti". Znovu a znovu
Wiesenthal tvrdil, že je Mengelemu v patách. Wiesenthal uvedl, že
jeho informátoři "viděli" anebo "těsně minuli"
nepolapitelného lékaře v Peru, Chile, Brazílii, Španělsku, Řecku
a na šesti místech v Paraguai. Jeden z případů nastal v letě roku
1960. Wiesenthal uvedl, že se Mengele ukrýval na malém Řeckém
ostrově, ze kterého unikl jen před několika hodinami. Wiesenthal si
stál za tímto tvrzením - spolu s přesnými detaily - i potom, co ho
reportér, kterého najal, aby zjistil detaily, informoval, že toto
tvrzení je od začátku až do konce falešné. Podle další
Wiesenthalovy zprávy Mengele uspořádal v roce 1960 vraždu jednoho bývalého
vězně, ženy, kterou údajně v Osvětimi sterilizoval. Potom, co uviděl
její charakteristické táborové tetování v argentinském hotelu,
kde pobýval, Mengele údajně uspořádal její vraždu, protože se bál,
že ho odhalí. Ukázalo se, že uvedená žena nebyla nikdy v koncentračním
táboře, neměla žádné tetování, nikdy se s Mengelem nesetkala a
její smrt byla obyčejným neštěstím při turistickém výstupu v
horách.
Mengele
pravidelně večeřel v nejlepších restauracích v paraguajském hlavním
městě Asunción, uvedl Wiesenthal v roce 1977, a údajně jezdí po městě
se svými ozbrojenými strážci ve svém černém Mercedesu. Wiesenthal
prohlásil v roce 1985, že si je "na sto procent jistý", že
se Mengele ukrýval do června 1984 v Paraguaji a tvrdil, že Mengeleho
rodina v Německu zná přesné místo. Jak se ukázalo, Wiesenthal se
úplně mýlil. Jak se později definitivně potvrdilo, Mengele zemřel
v roce 1979 v Brazílii, kde roky žil v anonymní chudobě. Izraelský
velvyslanec v Paraguaji v letech 1968 až 1972 Benjamin (Benno) Varon,
poznamenal v roce 1983 ohledně tažení na Mengeleho: "Wiesenthal
periodicky prohlašuje, že se ho chystá chytit, avšak od tehdy, co
musí Simon Wiesenthal získávat finance pro svoje aktivity, přičemž
jméno Mengele je vždy dobré na postrčení." Wiesenthal
"trapně selhal" v případě Mengele, řekl diplomat při jiné
příležitosti. V Mengelově případě, poznamenal bývalý šéf
Mossadu Harel, "Wiesenthalová hloupost hraničila se zločinem".
Ve skutečnosti byly důkazy o Mengelem ve Wiesenthalově vídeňském
"dokumentačním centru" takovou snůškou zbytečných
informací, že - slovy London Times - "jen živily jeho
sebepotvrzující mýty a podávaly nedostatečné uspokojení těm, kteří
zřejmě potřebovali definitivní odpověď ohledně Mengeleho
osudu." V pozoruhodném pohledu Geralda Posnera a Johna Ware, autorů
knihy Mengele: The Complete Story, Wiesenthal strávil roky vytrvalým
kultivováním mýtického sebeimage neúnavného, vytrvalého slídiče,
bojujícího proti všemocné a temné Mengeleho moci a rozšířené
nacistické sítě". Kvůli svému "zvyku hrát pro
galerii", zakončují Posner a Ware, Wiesenthal "nakonce
zkompromitoval svojí věrohodnost."
´Nekompetence
a arogance´
Eli
Rosenbaum, úředník v úřadě pro zvláštní vyšetřování,
"loveckého" úřadu vlády USA a vyšetřovatel pro Světový
židovský kongres, si vzal na mušku Wiesenthalovu pečlivě pěstovanou
pověst "lovce nacistů" v detailní knize z roku 1993
Betrayal. Rosenbaum například uvádí, že Wiesenthal: ve všech zprávách
umisťoval Mengeleho do skoro každé země v latinské Americe, kromě
jediné, kde se nacházel - jmenovitě Brazílie. Wiesenthal, píše
Rosenbaum, byl "pateticky neefektivní" vyšetřovatel, který
"v předcházejících letech zašel příliš daleko při výmyslech
a falešném ukazování se. Většina z jeho slavné kariéry, řekl
Rosenbaum, byla charakterizovaná "nekompetencí a arogancí."
Bruno Kreisky jednou shrnul svůj postoj proti "lovci nacistů"
těmito slovy: Inženýr Wiesenthal anebo jaký je jeho titul, mne nenávidí,
protože ví, že pohrdám jeho činností. Wiesenthalova skupina je
politická mafie, která pracuje proti Rakousku hanebnými metodami.
Wiesenthal je známý jako někdo, kdo se velmi nestará o pravdu, který
si metody nevybírá a který podvádí. Představuje se jako
"lovec Eichmanna", i když každý ví, že to byla práce
tajné služby, a že Wiesenthal si za to jen připisuje zásluhy.
'Komercializování
holocaustu
The
Los Angeles Wiesenthal Center platí vídeňskému "lovci nacistů"
75 tisíc dolarů ročně za používání jeho jména, řekl ředitel
centra pro holocaust Yad Vashem v roce 1988. Centrum i Wiesenthal
"komercializují" a "trivializují" holocaust, dodal
ředitel.
Wiesenthal
"předložil" počet "11 milionů, kteří byli zavražděni
při holocaustu - šest milionů židů a pět milionů nežidů",
řekl úředník Yad Vashem. Když mu byla položena otázka proč uvedl
tento počet, Wiesenthal odpověděl: "Nežidé nebudou věnovat
pozornost, dokud nevzpomenu také jejich oběti." Wiesenthal
"zvolil "5 milionů (nežidů), protože chtěl
"diplomatické" číslo. Číslo, které by vypovídalo o velkém
počtu nežidovských obětí, ale v žádném případě ne větším
jak počet židů..." "To, co Wiesenthal a The Los Angeles
Center, které nese jeho jméno, dělá, je trivializováni
holocaustu" komentoval The Jewish Press, týdeník, který tvrdí,
že je nejrozšířenější anglickou publikaci židovské komunity v
USA.
V
nedávných letech se Wiesenthal zabýval rostoucím vlivem revisionismu
holocaustu. Ve "Zprávě od Simona Wiesenthala" vydané
Centrem, které nese jeho jméno, řekl: "Dnes, když vidím růst
antisemitismu tady v Evropě... popularitu Le Pena, Davida Dukeho,
revisionistů holocaustu, jsem přesvědčený víc jak kdy předtím o
potřebě našeho nového (Wiesenthalova Centra) Beit Hashoah - Muzea
Tolerance v Los Angeles. Wiesenthala se často ptají, proč neodpustí
těm, co pronásledovali židy před půl stoletím. Jeho základní
odpověď je, že i když by měl právo odpustit za sebe, nemá právo
odpustit za druhé. Na základě této sofistické logiky však nemá
ani právo obviňovat a pronásledovat někoho ve jménu jiných.
Wiesenthal nikdy neomezil svůj "lov" na ty, co ho osobně týrali.
´Hnaný
nenávistí´
Je
těžké říct, co žene tohoto pozoruhodného muže. Je to touha po slávě
a ocenění ? Anebo se snaží skrýt hanebnou epizodu ze svojí
minulosti? Wiesenthal se jasně těší z ocenění, které se mu dostává.
"Je to člověk pozoruhodného ega, pyšný na dary a čestné
tituly", uvedly The Los Angeles Times. Bruno Kreisky uvedl
jednoduché vysvětlení. Řekl, že Wiesenthal je "hnaný nenávistí".
Ve světle jeho dostatečně zdokumentovaných seznamů podvodů, lží
a nekompetencí, extravagantní chvála nashromážděná tomuto člověku
je jen smutnou reflexí korupce a bezcharakterního sebeklamu naší
doby.
Pro získání úplného katalogu Institute
for Historical Review, s kompletní nabídkou a knih, audio a
video kazet zašlete dva dolary na adresu:
Institute For Historical Review
Post Office Box 2739
Newport Beach, California 92659
U.S.A
Všechny otázky a komentáře zasílejte
na email Institute for
Historical Review: ihr@ihr.org
website: www.ihr.org
Zdroj: The Journal of Historical
Review, volume 9 no. 4 ( zima 1989), str. 439.
